Blízko k nebi

Zasněžený vozík. Uprostřed září. Tady nahoře na Zugspitze, nejvyšší hoře Německa, to v pozdním létě není nic neobvyklého. Luis Schwatz si nasadí helmu, šplhací postroj a se svým kolegou začne stoupat nahoru na zledovatělý žebřík, nejdříve k výložníku, a potom ještě další tři nebo čtyři metry. Vlastně je odtud prvotřídní vyhlídka. Protože dole pod nimi se v závratné hloubce přes 2 500 metrů nachází tyrkysové ledovcové jezero Eibsee v nadmořské výšce 973 metrů. Hora Zugspitze je však zahalená v oblacích. Krásná vyhlídka – chybové hlášení. Proto jejich veškerá pozornost musí být soustředěna pouze na vozík věžového otočného jeřábu Liebherr. Kdyby se nyní vozík dal do pohybu se zavěšeným břemenem na háku, například prefabrikovaným betonovým dílcem, hrozilo by nebezpečí padání kusů sněhu a ledu na stavbu. Aby k tomu nedošlo, je Luis Schwatz vybaven škrabkou a kladivem. Pak může vozík pracovat bezpečně.

Luis Schwatz je jeřábník na nejvyšší stavbě v Německu. Kdo pracuje tady nahoře na stavbě nové lanovky Eibsee, musí být odolný vůči počasí, nesmí trpět závratěmi a rozhodně nesmí být choulostivý. Pouze tak lze na vrcholu ve výšce téměř 3 000 metrů udržet techniku a materiál v provozuschopném stavu. Pokud Schwatz právě nešplhá po 50 metrů dlouhém výložníku, obsluhuje jeřáb Liebherr s horní otočí Flat Top 150 EC-B 6 Litronic pomocí dálkového ovládání. „Jeřáb dodává materiál různým na stavbu a zároveň odebírá stavební odpad. Nejlepší je jej ovládat ze staveniště, kde mám přehled o všech částech stavby, než shora z kabiny,“ říká Schwatz. A kromě toho jsou zde také ještě návštěvníci, kteří se každý den přicházejí podívat na největší turistickou atrakci Německa, za běžícího provozu. „Tady nahoře pracujeme už tři roky,“ říká Schwatz. „A neustále pod dohledem,“ dodává s úsměvem. „Naše stavba se mezitím stala téměř stejným magnetem pro návštěvníky, jako samotný vrchol.“ A to z jednoho dobrého důvodu: Protože tady na vrcholu hory Zugspitze se píší dějiny techniky.

V dubnu byla stará lanovka Eibsee vyřazena z provozu a uvolnila místo pro novou. Z dolní stanice šplhá vzhůru směrem k vrcholu pouze stará dobrá zubačka. Jedna jízda přitom trvá téměř 45 minut. Na palubě je také: 49letý Martin Hurm z Deggendorfu. Je provozním ředitelem lanovek na Zugspitze a nyní jako projektový vedoucí společnosti Bayerische Zugspitzbahn (BZB) odpovídá za realizaci projektu stavby nové lanovky v hodnotě 50 milionů euro.

Je hrdý na dobrou tradici. Protože zpřístupnění hory Zugspitze turistům je od roku 1930 pro provozovatele trvalou výzvou. V roce 1963 byla vybudována lanovka Eibsee, která měla doplnit ozubnicovou železnici a odlehčit jí. Avšak s velkým lyžařským boomem byly kapacitní možnosti vyčerpány.

Od vybudování infrastruktury probíhá soustavné plánování údržby a modernizace na hoře Zugspitze. Jejich realizace však není vůbec snadná. „Vysokohorská stavba je z mnoha ohledů dobrodružství,“ říká Hurm. „Z hlediska technologie, inženýrské techniky, logistiky, ale též s ohledem na výšku a počasí. A v neposlední řadě je stálou výzvou trpělivost a neúnavná vytrvalost.“

‚Odměna‘ pro Hurma a jeho stavební dělníky není jenom úžasný výhled ze stavby, ale na samém konci také lanovka se samými superlativy. Lanovka aspiruje na tři světové rekordy: nejvyšší podpěra z ocelové konstrukce pro lanovky s kyvadlovým provozem (127 metrů), největší výškový rozdíl mezi dolní a horní stanicí lanovky, který činí 1 945 metrů, a nejdelší rozteč podpěr o délce 3 213 metrů. Místo původních 260 osob za hodinu dokáže nová lanovka přepravit až 580 vysokohorských nadšenců.

Odpočítávání již běží – do otevření zbývá již jenom několik týdnů. Uprostřed října bylo na horní stanici napnuto a zajištěno poslední ze čtyř nových lan pro obě kabiny. Výkon hodný Herkula. Každé lano o délce 4 900 metrů váží 153 tun. Nosná lana staré lanovky zvládly při cestě nahoru 200 metrů za hodinu. Obě tažná lana o hmotnosti 30 a 39 tun byla ve srovnání lehká jako peříčka.

Nyní na stavbě pracuje kolem 100 lidí. V těchto říjnových dnech vítr mohutně fičí kolem kříže na vrcholu. Ledové krystaly tančí kolem ocelových tyčí a lan. Dva stupně pod nulou, které ukazuje teploměr, jsou sibiřsky mrazivé. Všechno tady nahoře vypadá extrémně. Také trpělivost Martina Hurma: „Proti počasí tady nahoře je člověk krátký,“ tvrdí. „Ale dá se z toho vytěžit to nejlepší.“

Obě kabiny, prosklené až k podlaze, už dorazily, říká Hurm. Stojí zabalené ve fólii v dolní stanici. „Provoz bude zahájen 21. prosince.“ O tom nejsou sebemenší pochybnosti. A co jeřáb? „Ten zde zůstane stát až do jara, dokud nebudou ukončeny veškeré práce,“ vysvětluje Hurm. Betonový základ však v každém případě zůstane zachován. „Kdo ví, možná budeme náš jeřáb zase někdy potřebovat.“